11.11.2012

Chcete být (nejen v práci) šťastní? A může být vaší cestou svoboda?

Jedním z hlavních předpokladů štěstí, které moderní výzkum zmiňuje, je možnost dělat, (práci) co chceme (rozuměj, baví nás), jak chceme, kdy chceme a s kým chceme. Maximalizací tohoto přístupu maximalizujeme náš pocit štěstí. Koncept svobodných firem (svobodného rozhodování, osobní odpovědnosti a volby), je jednou z možných cest, jak se do tohoto stavu delšího pocitu štěstí dostat.

Na úvod otázka: „Máte takovou volnost? Můžete dělat vaši práci kdy, jak a s kým vy chcete?“ Štěstí není o tom mít manažerskou pozici, vysněné auto, ženu nebo miliony v bance. Pokud nevíte, co dělat a nejste se sebou spokojeni, milion na účtu to nezmění … Možná se podíváte na 26 míst, co jste chtěli vidět, koupíte si 83 věcí, které jste vždy chtěli, ale jste stejně prázdní a ubývající miliony na kontě mohou způsobit ještě hlubší nespokojenost, strach či smutek, než byl na začátku… Prostě nevíte, co dál, i když máte vysněné miliony…

Koncept svobodného rozhodování, osobní odpovědnosti a volby je mně blízký (viz například tato přednáška), proto se ho snažím žít a implementovat také v zaměstnání. Nemusíte opustit svou současnou práci, abyste byli šťastní. Možná jen musíte zajít za vaším nadřízeným a dohodnout se na úpravě náplně vaší práce, která vám vyhovuje víc, která obsahuje více činností, v kterých jste dobří a méně těch, v kterých dobří nejste (více o tématu zde).

Nedávno jsem navštívil konferenci Svoboda NaŽivo a chtěl bych sdílet některé z myšlenek a zkušeností, které tam zazněly, možná vás inspirují k dalším krokům tak, jako mě. Den byl rozdělen na tři tematické bloky:

  • svoboda ve škole a vzdělávání,
  • svoboda v práci,
  • a svoboda ve společnosti.

Všichni vystupující pro mě měli něco zajímavého. Dozvěděl jsem se, jak opravdu vznikají čísla v testech PISA (dostanou se do nich nejslabší žáci), co jsou skutečné příčiny problémů vzdělávání (selekce; oddělení chytrých od těch méně zdatných; nepoučení rodiče; tvrdší testování a předpisy; méně prostoru pro kreativitu; definované postupy pro školy i JAK učit) a také co s tím dělat (informovanost – sdílejte s rodiči; jen rámcové osnovy; dávejte školám feedback; vracejte se tam, kde jste studovali; zaměřme se na děti i mimo školu – nedabujme pohádky, berme děti do práce, vybírejme jim vhodné PC hry, ať se učí i světem kolem; pravidelné sebehodnocení dětí, hodnoty či charta třídy). Mimochodem, kdo z vás bude souhlasit s tím, že ve War of Warcraft  se může dítě naučit spolupráci a leadershipu? 🙂 Opravdu ne všechny hry jsou špatné.

Paní Nováčková mluvila o tom, jak dnešní osnovy a způsob vzdělávání vychovává nesamostatné jedince, kteří nejsou schopni fungovat v demokratickém světě. Pravidla a moc v rukou učitele, hodnocení a srovnávání dětí z jeho pozice síly, detailní instrukce, jak a co přesně dělat… Vede tento mocenský způsob k samostatnosti, kritickému myšlení a kreativitě, po kterých dnes tolik voláme? Asi ne… Co s tím tedy? Jak připravovat děti na život lépe? Demokratický způsob je cesta: definujme pravidla společně s dětmi, individuální zpětná vazba a sebehodnocení, kritéria místo srovnávání, volné zadání pro podpoření kreativity. Ruku na srdce, jak to funguje ve vaší společnosti, prvním (mocenský) nebo druhým (demokratickým) způsobem? A jaké máte výsledky? Cítíte se svobodně a šťastní?

Druhý blok byl o svobodě v práci a bylo opravdu co poslouchat. Mišo Pastier ze Zaraguza Digital velmi dynamicky a vtipně sdílel, jak to dělají u nich, přičemž zmiňoval:

  • chválení se ňu ňu efektem – s roztomilým obrázkem, aby chvála nevyzněla sebestředně,
  • důležitost tváře za logem firmy – například ten, kdo s vámi dnes komunikuje přes Facebook, IM, blog apod.;
  • tvorbu náplně svých pozic – jejich kreativci například hrají přímo v reklamách;
  • on-line video na Facebooku zabírající jejich pracovní prostory jako znak otevřenosti k zákazníkům;
  • zapojení lidí tím, že sdílíme informace zábavnou formou, fotí situace či lidi v práci apod.;
  • důležitost zpětné vazby v různých formách, zde mluvil hlavně o realtime vazbě na Facebooku;
  • že firemní kultura je také o jídle, platí a vytváří to ale lidé, neplatí to firma, jelikož si toho pak lidé víc váží.

Jaroslav Seifert z Jaseka zmínil několik zajímavých myšlenek. Předně, že konflikt ve firmě je ok, nemůžeme mít všechny lidi se stejným názorem, potřebami a představami. Konflikt může navíc generovat nové možnosti a řešení. Nakonec doporučil, že si máme pro svou pozici pokusit sjednat své podmínky, co a jak chceme dělat (úprava náplně práce, home office, benefity apod.). Pokud to nejde, pak můžeme jít klidně dál, příležitostí je ve světě spousta, s čímž naprosto souhlasím.

Jako vždy byla velmi inspirativní video přednáška Ricardo Semlera ze Semco. Jeho řeč byla krátká, ale úderná. Hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesl já, byla o hledání příležitostí tam, kde je nikdo nehledá, překonávání strachu a také vzdávání se kontroly. Poslední zvlášť v případě, chceme-li implementovat svobodné principy v naší firmě. Ale podívejte se na ni sami a udělejte si svůj závěr.

Martin Štrba z knižního obra Martinus.sk popsal proces komunikace se zaměstnanci a jak to dělají oni. Mimo jiné tam zaznělo pro mě opět několik významných sdělení. Jako nejdůležitější bych asi zmínil, že když lidé nemají informace, tak si je vytvoří. Říkáme tomu domněnky, znáte? Hlavním krokem tedy je poznat potřeby jednotlivců (zaměstnanců) a komunikovat informace tak, aby se s touto potřebou potkaly. Jelikož my jako odesílatel zprávy jsme odpovědni za její pochopení příjemcem. Je například Relax Pass na fitness jako benefit skutečnou potřebou lidí? Nechtěli by radši mít možnost odejít o 5 minut dříve vyzvednout děti ze školky nebo půjčit velké firemní auto na stěhování? Komunikovat můžete úspěšně pouze tehdy, pokud znáte skutečné potřeby zaměstnanců.

Martin Černohorský z Et netery se podělil o zkušenosti a problémy posledního roku, kdy svobodné principy intenzivně implementovali do praxe, zde jsou některé jeho poznatky:

  • jako první krok k rovnosti, otevřenosti a sdílené odpovědnosti přeškrtli všechna manažerská parkovací místa;
  • lidé se aktivně neúčastní dalších změn, protože v jejích očích už to funguje o mnoho lépe než dříve – hledají cestu, jak je víc zapojit;
  • samo-přetěžování – lidé se sami přetěžují (přesčasy, víkendy) a hrozí jim vyhoření, pokud dají osobní závazek zákazníkovi – velmi důležitá je zde role leadera, který tento syndrom zachytí a upozorní na ně či přijme opatření;
  • lidé si zvolili sami leadery a projekty, tím ale vznikly ostrůvky, které jsou uzavřené a navenek komunikují každý jinak – problém hlavně z pohledu zákazníka;
  • zákazníci očekávají standardní způsob práce jako v hierarchicky řízených firmách, co s tím?
  • „let them hit the wall“ – je nutné nechat lidi učit se sami, neříkat jim, co a jak mají dělat, i když jasně vidíme důsledky. Ano, je nutné nastavit hlavní mantinely, ale pak už nezasahovat, toto je nejlepší způsob učení, který se také mně v praxi osvědčil, velmi těžké je však opravdu nezasahovat.

Na závěr uvedu krásnou parafrázi, kterou Martin zmínil: „kdo jde se stádem, vidí jen zadky“  🙂

Pak již se blížil hřeb večera, jímž bylo téma svoboda ve společnosti a neuvěřitelní řečníci, počínaje borcem ze štatlu Matějem Hollanem, přes improvizátora Jaroslava Duška, kazatele Bronislava Matulíka, až po paní Anežku Janátovou. Jejich témata byla strhující a několikrát se mi do očí vedraly slzy, někdy smíchem (hlavně Jaroslav Dušek a Matěj Hollan), jindy dojemností, úderností či zprávou s přesahem (všichni). Jejich poselství shrnu jen do dvou odrážek:

  • Co už děláte nebo co můžete udělat pro druhé?
  • Děláte to, co máte rádi? To, pro co máte nejlepší vlohy, které nikdo jiný na světě nemá?

Samozřejmě je třeba zmínit, že ne vždy je možné dělat jen to, co nás baví, někdy opravdu existují i taková ta „musím“, ale je třeba si uvědomit, že musím, jsou opravdu většinou jen výmluvy a mnohdy věci nechceme změnit nebo se ani nesnažíme ty „musím“ minimalizovat.

Ano, možná jsme ve čtvrtek 8.11. byli všichni nažhaveni změnit svět a dnes už tak žhaví nejsme, ale svět změníme nejlépe od sebe a malé denní krůčky bohatě stačí.

Abyste mi uvěřili, sedněte si nyní 3 minuty a napište si, co byste teď udělali, kdybyste se nebáli?

Přeji vám, ať děláte, co milujete! 🙂

Máte k tomu co říct?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *